Vítejte u Ančikanči

Založila jsem blog, abych se mohla podělit o nevšední zážitky. Jsem ráda na skalách a na lajnách. Jsem totiž HIGHLINERKA. Nic Vám to neříká, nezoufejte: highliner je člověk, který si mezi skalami napíná 2,5 cm široký popruh, aby pak po něm mohl chodit. Při chození nad propastí zažívá neuvěřitelné pocity a vidí svět i sebe z docela nové perspektivy.

čtvrtek 15. září 2011

Jizerská klasika

Jak název napovídá vydali jsme se o víkendu na lajny, které jsou v Jizerkách a dá se o nich říct, že jsou klasické. Řeč je o Ořešníku 22/15 a Cimbuří 25/20. Obě se nachází na vyhlídkových místech turistických značek a výhled je z nich vskutku královský. 
Navíc cestou na lajnu člověk nezabloudí, a ještě se projde krásnými jizerskými lesy. V případě Ořešníku se stoupá příkrým kopcem zarostlým šumícími buky, teprve, když dolezete na vyhlídku, otevře se vám dech beroucí výhled (teda dech už většinou stejně nemáte, neb kopeček je to řádný)

Od doby kdy bylo do Ořešníku vrtnuto, je tahání lajny jedno velké potěšení. A chození je pak potěšení ještě větší. Pro tuto příležitost si Jizerky připravily to nejkrásnější počasí: slunce, teplo a pro pobavení trocha větru.
 

Jenže jak známo v horách je vše velké, a když větřík tak pořádný. První přechod jsem si nebyla úplně jistá v kramflecích a tak nakonec OS,FM (to znamená, že na cestě zpět jsem si spadla). Ale nestěžuji si Ořešník mě nakonec okouzlil s každým dalším přechodem jsem si ho víc a víc užívala, až jsem se úplně unavila.

Ten večer byl důvod k párty: Marek si přešel maximum, Kolouch si zas přešel hajlajn poprvé po zraněném kolenu a Kwjet ….darmo mluvit, on je prostě na lajnách šťastnej.

Na večír jsme se opět nakýblovali ke Kolouchům. A ráno nás pan domácí odvezl autem až na Cimbu (velký dík mu za to, když jsem to pak večer scházeli, tak jsem si říkala, že jít to ráno s báglama nahoru, tak si žádnou lajnu nepochodim)

Na Cimbuří bylo neuvěřitelně borůvek a taky tam neuvěřitelně foukalo.  Tahání proběhlo hladce a hurá chodit. Ale co to? Lajna se klepe, v uších mi hučí vítr a víčka mrkaj, jak o závod, aby stihla navlhčit to, co vítr suší…No dobře zas jako uragán to nebyl. Ale vždy když jsem se začala zvedat přišel poryv, nebo to tak možná přišlo mé hlavě.

A když už jsem se dokázala zvednout, dva, tři kroky a byla jsem dole. Zkusila jsem to z druhé strany a bylo to o poznání lepší. Nastupovalo se totiž v relativním závětří a s klepanci se člověk potýkal, až když byl rozejitý. Přesto to pro mě byla solidní lekce.

 Každý krok jsem se musela zastavit, abych to trochu srovnala. Šla jsem přikrčená ještě víc než normálně a stejně mi připadalo, že každou chvílí můžu spadnout. Zato Kwjet měl z větru dočista  radost, serfil sice víc než běžně, ale úsměv mu z tváře nezmizel.

Jizerky si mě získaly už dávno, ale jejich vítr mi asi ještě pár dní v hlavě pohučí.

Žádné komentáře:

Okomentovat