úsměv po pochození, od Máry
Na hajlajnách je super, že jsou high. Skoro bych řekla, čím výš, tím víc Vás to dostane.
A tak jsme koncem července vyrazili s EQB týmem na jihovýchodní hranici Švýcarska, kde se u městečka Vicosoprano hrdě tyčí Fiamma (2487m) a na ní vede hajlajna. Není nejdelší, ani nejvyšší, ale rozhodně je jedna z nejexponovanějších.
Ve čtvrtek dopo jsme na dolní stanici lanovky Albigna. Je horký letní den. Anče, Kwjet, Mára, všichni tři vyhazujem věci z auta a balíme. Strávíme nahoře 3 dny. Ne že by bylo, tak náročné to napnout, 26 m je taková pohodová délka a na obou stranách jsou navrtaný nejty, prostě si chceme tuhle exkluzivní lajničku patřičně užít.
Týpek z lanovky si Kwjeta s Márou pamatoval z loňska, kdy tu byli navrtat náhorní stranu lajny. (Kensy a Müller tuhle stranu v roce 2010 kotvili za frendy) Je hrozně upovídaný a má něco na srdci, jenže mu moc nerozumíme. Asi nás varoval před počasím. Když nahoře vystupujeme z kabiny naskočí nám husina. Poprchává a je tak o patnáct stupňů míň než dole. Razíme do bivaku, luxusního bivaku pod obřím šutrem.
Náš bivak
Z bivaku k lajně je to asi půl hoďky, nejdřív stezkou, pak takovou rozchrastanou dvojkou. Jsou asi 2 odpoledne, když jsme nahoře. Kilák a půl pod námi je údolí plné života a letní svěžesti a my na něj koukáme z obnažených hor plných sněhu větru a ptáků. Je jasno,jen čas od času nás zahalí mrak. Kwjet chystá náhorní stranu, já jistím Máru na Fiammě. Vše jde hladce, už je nahoře. Rušim ho a přivazuju mu na lano lajnu s kotvítkama a smycema. Zrovna zas přišel jeden z těch mraků, co se tu furt honí. A najednou se Mára začne nahoře nějak ošívat a volá: „ Ty vole tady jsou nějaký pavučiny, nebo co?!“ Chvilku se ometá a pak: „Hovno pavučiny, je tu elektrika! Kurva, už mi stojej vlasy!“. Rychle si ho zpátky beru na zpuštění, jenže na to máme krátký lano. Musí slézt asi 4 metry. „Do píči! Jáu!“ ozývá se na každým kroku. Začínám být podělaná. Už je dole. Strháváme ze sebe všechno železo. Musíme přelézt takový sedýlko, a pak sestupovkou do bivaku. Vrhám se na skálu a fakt brní pod rukama. Říkám to Márovi a on jen: „to je hovno, proti tomu co bylo nahoře“. V sedle se k nám přidává Kwjet: „Ty vole, slušný, normálně ty skály nahoře sršej.“
Začíná chcanec. Proti klukům jsem beznadějně pomalá. Seru na styl a sjíždím tu mokrou suť po prdeli. Kolmí pasáže řízeně padám dolu. Strach, adrenalin a soustředění, abych se na tý kluzký skále nezrakvila dřív než mnou projede blesk. Dobíhám do bivaku zpocená, špinavá, zadýchaná. Kluci taky ještě pěkně funí. Otvíráme gin a koukáme na bouřku.
Jsme nahoře u lajny, ale počasí se jen horší
Prší celou noc, za svítání přichází další bouřka. A pak prší celý den. Vylezeme sice nahoru, ale nemá to cenu, fučí, prší, je zima a skála rozpustile klouže. Po návratu zjistíme, že náš převis už protéká. V průběhu večera protéká stále víc. Je tam místo, tak pro jednoho. Jdeme s Kwjetem spát do předsíně chaty u přehrady.
Závěrečná fáze napínání
Ráno brzy vstáváme, neprší. Šup šup nasnídat a běžíme nahoru, napnuto je asi za hoďku. Jdu první na řadu, hrozně se těším. Sundám boty, skála studí, navazuju se, všechno se zpomaluje, zvuky jsou jasnější, vzduch voní. Sedím na lajně připravená vykročit, koukám na tu jehlu a prostor kolem a hlava se mi trochu motá. Zvedám se, první dva kroky a je to tady, cítím se, jak dobře naladěná struna, napjatá a souznící. Docházím k jehle, radost, vděk, je mi blaze.
Anči přechod
Otočím se a druhý konec není vidět, je v mraku. Počkám až se trochu odmlží a jdu zpět. Druhý jde Kwjet, přeťape to tam i zpět a ještě v půli zatrikuje. Řada je na Márovi, nemá to lehký, je krapet ve stresu. Má na chození tak hodinu, což není mnoho má-li člověk pokořit své hranice. Dává pár slušných pokusů. Před sundáním se jdu ještě jednou projít. V mlze husté jako mléko padám jako švestka. Nu horský highline má zkrátka své.
Kwjet
A pro ty co milují fakta a potřebují nějaký důkaz, že šlo o něco hustýho. Fiammu poprvé napli M. Kensy a T. Müller v roce 2009, ale to jí bohužel nepřešli. V roce 2010 se vrátili a uspěli. Naše výprava též uspěla, krom toho, že jsme přežili, tak jsem první ženská, co to přešla a ještě OSFM (on-sight full-man). Horským lajnám zdar! Nazdar!
Mára na ústupu před mlhou
Anče
Mlha jak mléko
