Fiamma Highline

úsměv po pochození, od Máry










Na hajlajnách je super, že jsou high. Skoro bych řekla, čím výš, tím víc Vás to dostane.


A tak jsme koncem července vyrazili s EQB týmem na jihovýchodní hranici Švýcarska, kde se u městečka Vicosoprano hrdě tyčí Fiamma (2487m) a na ní vede hajlajna. Není nejdelší, ani nejvyšší, ale rozhodně je jedna z nejexponovanějších.






Ve čtvrtek dopo jsme na dolní stanici lanovky Albigna. Je horký letní den. Anče, Kwjet, Mára, všichni tři vyhazujem věci z auta a balíme. Strávíme nahoře 3 dny. Ne že by bylo, tak náročné to napnout, 26 m je taková pohodová délka a na obou stranách jsou navrtaný nejty, prostě si chceme tuhle exkluzivní lajničku patřičně užít.






Týpek z lanovky si Kwjeta s Márou pamatoval z loňska, kdy tu byli navrtat náhorní stranu lajny. (Kensy a Müller tuhle stranu v roce 2010 kotvili za frendy) Je hrozně upovídaný a má něco na srdci, jenže mu moc nerozumíme. Asi nás varoval před počasím. Když nahoře vystupujeme z kabiny naskočí nám husina. Poprchává a je tak o patnáct stupňů míň než dole. Razíme do bivaku, luxusního bivaku pod obřím šutrem.





Náš bivak



Z bivaku k lajně je to asi půl hoďky, nejdřív stezkou, pak takovou rozchrastanou dvojkou. Jsou asi 2 odpoledne, když jsme nahoře. Kilák a půl pod námi je údolí plné života a letní svěžesti a my na něj koukáme z obnažených hor plných sněhu větru a ptáků. Je jasno,jen čas od času nás zahalí mrak. Kwjet chystá náhorní stranu, já jistím Máru na Fiammě. Vše jde hladce, už je nahoře. Rušim ho a přivazuju mu na lano lajnu s kotvítkama a smycema. Zrovna zas přišel jeden z těch mraků, co se tu furt honí. A najednou se Mára začne nahoře nějak ošívat a volá: „ Ty vole tady jsou nějaký pavučiny, nebo co?!“ Chvilku se ometá a pak: „Hovno pavučiny, je tu elektrika! Kurva, už mi stojej vlasy!“. Rychle si ho zpátky beru na zpuštění, jenže na to máme krátký lano. Musí slézt asi 4 metry. „Do píči! Jáu!“ ozývá se na každým kroku. Začínám být podělaná. Už je dole. Strháváme ze sebe všechno železo. Musíme přelézt takový sedýlko, a pak sestupovkou do bivaku. Vrhám se na skálu a fakt brní pod rukama. Říkám to Márovi a on jen: „to je hovno, proti tomu co bylo nahoře“. V sedle se k nám přidává Kwjet: „Ty vole, slušný, normálně ty skály nahoře sršej.“


Začíná chcanec. Proti klukům jsem beznadějně pomalá. Seru na styl a sjíždím tu mokrou suť po prdeli. Kolmí pasáže řízeně padám dolu. Strach, adrenalin a soustředění, abych se na tý kluzký skále nezrakvila dřív než mnou projede blesk. Dobíhám do bivaku zpocená, špinavá, zadýchaná. Kluci taky ještě pěkně funí. Otvíráme gin a koukáme na bouřku.





Jsme nahoře u lajny, ale počasí se jen horší



Prší celou noc, za svítání přichází další bouřka. A pak prší celý den. Vylezeme sice nahoru, ale nemá to cenu, fučí, prší, je zima a skála rozpustile klouže. Po návratu zjistíme, že náš převis už protéká. V průběhu večera protéká stále víc. Je tam místo, tak pro jednoho. Jdeme s Kwjetem spát do předsíně chaty u přehrady.





Závěrečná fáze napínání



Ráno brzy vstáváme, neprší. Šup šup nasnídat a běžíme nahoru, napnuto je asi za hoďku. Jdu první na řadu, hrozně se těším. Sundám boty, skála studí, navazuju se, všechno se zpomaluje, zvuky jsou jasnější, vzduch voní. Sedím na lajně připravená vykročit, koukám na tu jehlu a prostor kolem a hlava se mi trochu motá. Zvedám se, první dva kroky a je to tady, cítím se, jak dobře naladěná struna, napjatá a souznící. Docházím k jehle, radost, vděk, je mi blaze.





Anči přechod



Otočím se a druhý konec není vidět, je v mraku. Počkám až se trochu odmlží a jdu zpět. Druhý jde Kwjet, přeťape to tam i zpět a ještě v půli zatrikuje. Řada je na Márovi, nemá to lehký, je krapet ve stresu. Má na chození tak hodinu, což není mnoho má-li člověk pokořit své hranice. Dává pár slušných pokusů. Před sundáním se jdu ještě jednou projít. V mlze husté jako mléko padám jako švestka. Nu horský highline má zkrátka své.





Kwjet



A pro ty co milují fakta a potřebují nějaký důkaz, že šlo o něco hustýho. Fiammu poprvé napli M. Kensy a T. Müller v roce 2009, ale to jí bohužel nepřešli. V roce 2010 se vrátili a uspěli. Naše výprava též uspěla, krom toho, že jsme přežili, tak jsem první ženská, co to přešla a ještě OSFM (on-sight full-man). Horským lajnám zdar! Nazdar!





Mára na ústupu před mlhou






Anče






Mlha jak mléko

Jít prostorem, kde nikdo jiný nešel a nepůjde

Před týdnem od 11 večer do 3 ráno jsem se stala součástí performance Vojty Fröhlicha v rámci akce Pohyb na místě.

"Akce Pohyb na místě v rámci jednoho projektu konfrontuje tématiku tělesného vztahování se k okolnímu prostoru, jak ho řeší současné umění ve performanci a videoperformanci se zřejmou vnitřní sounáležitostí s tendencemi v současném tanci."

Prostor staré rozvodny v historickém domě na Malostranské byl impozantní. Jeho jedinečnost ještě podpořilo inverzní osvětlení. Vojta sundal zářivky ze stropu a natáhl světelnou lajnu pod tou polyesterovou.

Chodila jsem tou šedesátimetrovou chodbou s vědomím, že takhle se tu ještě nikdo nepohyboval a už taky asi nikdo nebude. Užívala jsem si jedinečnost okamžiku, vůni a atmosféru toho prostoru, který dožil jeden ze svých životů a teď jako fénix čeká až povstane z popela.

Co bylo promítáno na stěnu: http://vimeo.com/50491102
A nakonec odkaz na Vojtu: http://vojtechfrohlich.blogspot.cz/

G4G projekt v Čechách

- když holky chtěj vysoko a umí to natáhnout. G4G je combo tým nejlepších hajlajnerek světa /i když jsou i jiný dobrý holky/: Faith Dickey (US), Jelena Schardi (D), Anna Kuchařová (CZ).

Jak to naše G4G vlastně začalo? Na Girls Only Highlining (akce pro začínající hajlajnerky, každé září v Ostrově. Letos 1.-2.9.). Po celodenním napínání jsme s holkama usedly k flašce červeného a shodly se na tom, že je to docela fajn takhle spolu tahat. A že bychom mohly někam vyrazit, jen tak bez začátečníků. Flaška mizela, nápadů přibývalo a s posledním hltem jsme založily holčičí tým. Každá dostala za úkol vymyslet highline projekt ve své zemi.

Hned mi bylo jasné, že v Čechách nemůžeme nikam jinam než na ty naše voňavé písky. Původní plán byl: Drábské světničky, Adršpach a Ostrov. Ale při hledání filmařů mi štastná náhoda přihrála do cesty Kletterkiddies, který jsou v Českým ráji jako doma, a tak jsme tam nakonec zůstaly celý týden.

Po nočním příjezdu jsme se v úterý probudily do pěknýho dne. Ale protože v pondělí lilo a skály byly mokrý, musely jsme vybrat hajlajnu, která se napíná bez lezení. Zajely jsme pro začátek na Klokočky, na lajnu, která už byla tahaná: Davová psychóza 20long / 25high (hajlajnu pojmenuje vždy ten, kdo jí první přejde tam i zpět). Na jedné straně jsme kotvily obhozem, na druhé tutovou borovičkou.

Já na lajně Holčičky na provázku 40m long/20m high

foto by © Kletterkiddies

U napínání musí člověk všechno kontrolovat, pojišťovat, nic nezamotat a nehodit dolů a musí být trpělivý. Trvalo nám to asi 4 hodiny (takový běžný čas). Za tu dobu se ochladilo, rozfoukalo a rozpršelo. Takže při finálním dopínání nebyla úplně nálada to moc hrotit. Lajna byla tedy řádně prověšená, takže docela obtížná. První jsem šla já a bylo to žůžo. Ono při tom pohledu a pohybu docela zapomenete na déšť a vítr, a jen si užíváte ty motýlky v břiše. Druhá šla Faith, ta už motýlků zažila celá hejna, a tak si místo sedáku vzala rovnou swami (smyčka kolem pasu, spadnout do toho bolí) přešla to suše, ale s úsměvem na tváři. Třetí šla Jelena, která kvůli těhotenství /v době akce ve 4 měsíci/ také nesměla padat. Vítr i déšť se trochu ztišily, z hospody nic nebude, jdeme radši chodit. Po prvním přechodu člověka opustí taková ta posvátná úcta, a chce se mu užít si to ještě víc. Začne trikovat, serfovat, koukat dolů pod nohy, do kraje a do nebe.

Jelena a její nejlepší pokus na čtyřicítce....no trochu s Faith překážíme v záběru...

foto by © Kletterkiddies

Pokus o šedesátku (Faith se připravuje na další přechod)

foto by © Kletterkiddies

Nebo chce zažít větší volnost jako Faith a přiváže se jen za jeden kotník. Suše to přejde tam a zpět. Odváže se, mrkne na nás: "hele jdu jen zkusit, jak se budu cejtit" a nejištěná se šoupe po lajně od skály. Chvíli sedí a kouká na kotvení na druhé straně. Pak se pomalu postaví a udělá první krok. Nabere jistotu a docela klidně se rozejde nad propast. V půlce se jí to houpne " Come on Faith! Keep walking, keep walking" říká nahlas, ale vlastně jen pro sebe. Trošku se klepe "Come on Faith!" o něco důrazněji. Dělá prťavý kroky a z hlavy vyhání tu myšlenku, která ji rozechvívá. Vyžene jí až blízkost konce. Posledních pět kroků dělá tak jistě jak těch prvních pět. Vyleze na skálu a říká "No dneska mi to bude stačit one way" a pro sebe dodá "teda takhle se děsit při sólu" a zavrtí hlavou. Zbývá asi hodina do západu, jsme vychozené, vysmáté (jako vždy po lajně). Balíme to. Akorát nevíme, co budeme tahat dál. Dnešní déšť znamená další dva dny bez lezení.

Ráno je docela pěkně. Přemýšlíme, jestli počkat ty dva dny v Ráji, nebo odjet do Tisí, kde určitě z masivu něco najdeme. Nakonec jedem na Sušky. Mraky se honí. Plánovaný směr vypadá ze spodu fakt bombově, zezhora už ale míň: buď to bude do kopce, nebo do půlky nechoditelný, nebo vachrlatý. Ani jedno se nám nezamlouvá, kašlem na to a jdeme lézt.

foto by © Kletterkiddies

Double drop knee 

foto by © Kletterkiddies

Čtvrtek ráno prší. Opět přemýšlíme, jestli neodjet do Ostrova, nebo do Ádru, tam už prý včera nepršelo. Ale Honza přichází s nápadem napnout z masivu na masiv v Zámecké rokli u Hrubé Skály, přímo nad Myší dírou. Kotvení strom-strom a bez lezení. Všechno jde jak po másle a za 2 hoďky už je napnutá nová lajna: Shining downstairs fish 24long / 28high. Tak jí pojmenovala Jelena, která si jí přešla jako první a smála se jak sluníčko. Pak jsme jí přešly i my a pak ještě jednou dokolečka. Přičemž Faith sundala sedák a odsedku si prostrčila poutky u kaťat. No a po nás přišli na řadu Kletterkiddies, jako správní dokumentaristé si to chtěli také zkusit. Vypadali pak stejně nadšeně jako my (highline funguje univerzálně).

Večer jsme šli omrknout Skalák, na Sahaře to vypadalo na pěknou čtyřicítku. A jak jsme obdivovaly ty pískovcový tvary, Honza jen tak ukázal na Ocún a Únorovou: to by byl směr, co holky...

the plank

foto by © Kletterkiddies

Lezení na Suškách byla fakt psina

foto by © Kletterkiddies

V noci pršelo, lézt se bude moct až v neděli. Sakrlblé co teď? Ráno opět rozhodování. Po zvážení všech možností vyrážíme na Saharu zkusit tu čtyřicítku z Ministranta na předskalí Únorové. Jsme unavené a trochu otrávené z počasí, podepisuje se na nás čtyřdenní slackline festival ve Vídni z kterého jsme přejely rovnou do Ráje. Osmý den v kuse bez restu, ve Vídni pršelo, tady prší, a naply jsme zatím jen dvě dvacky.

Na jedné straně se to dá obejít na druhé se leze krátký komín. Jelena kotví jednu stranu, hází lano dolů. Protahujeme ho s Faith hustníkem. Lezu komín a vytahuji železo nahoru. Tahám za lano a to se lehce prosmýkne větvemi a hurá, oba konce už jsou spojený. Přivazuji lajnu a taháme jí na druhou stranu. Mezitím Faith vylezla za mnou a špekuluje nad kotvením. Nevypadá to úplně dobře, všechno je tu hrozně oblý nebo v blbý vejšce. Navíc Jelena volá, že nám nestačí lajna. Je to tak, do pohodlného napínání nám chybí 5 metrů. Jako šlo by to, ale kladky by musely být fakt dlouhé a to komplikuje jak napínání, tak chození. Navíc na tu naší stranu bychom musely najít nějakou dobrou kládu, kterou bychom vrazily do spáry. Představa hledání klády a tahání jí nahoru je poslední kapka, vzdáváme se. Kletterkiddies se nás snaží povzbudit, ale nejde to, jsme demotivované. Sundaváme co jsme připravily, jdem se najíst a vyspat. Po cestě zpět potkáme asi 300 metrů od skal takové hezké malé pevné klády, které by se nám přesně hodily. Zmar.

Večer na mé zoufalé volání přijíždí Kwjet s delší lajnou a pytlem statik. A opět naše oblíbená zábava: rozhodnout co zítra. Máme dlouhou lajnou na zamýšlenou čtyřicítku a Honzovi se podařilo domluvit, že v neděli můžeme navrtat Ocún a Únorovou! Jde na každé straně o dva dobíráky, které tam zůstanou pro lezce či přelanění.

Sobota, slunce. Vstáváme a smějeme se, neb v hlouby tušíme, že to naše čekání bude odměněno. Víme, že to bude perný, a že budeme potřebovat pomoc kluků, dvě nové dlouhé lajny na dva dny je maso.

Klušeme natěšení do skal. Rozdělujeme s Jelenou matroš, a nosíme ho nahoru. Všechno jde hladce, lano už je přetažené, kluci zatím protáhli kládu komínem, ale Faith nikde. Musela se ztratit. Telefon nebere, Jelena jí jde hledat, my pokračujeme v kotvení. Za chvíli se s ní vynoří z lesa. Chudák Faith je zpocená jak krysa, páč zrovna ten den vyfásla nejtěžší batoh. Ale co, hlavně že jí tu máme.

Ve dvě je hotovo a my jsme taky hotový. Na nebi ani mráček a 30 ve stínu. Jdu na to. Směrem z Ministranta na Únorovou mi to moc nejde, je vedro a nemůžu tam najít pořádný bod na koukání. Jenže highline není o tom najít tisíc důvodů, proč to nejde, ale o tom najít ten jeden správný, kvůli kterému to půjde. Přejela jsem kladečkou na druhou stranu. Hle, odsud to je mnohem lepší. Jeden dva pády a už stojím na lajně a už cítím, jak je moje tělo naladěno na její frekvenci. Jdu. Myšlenky přichází a rozklepávají mě, posílám je pryč jak mýdlové bubliny. Jsem skoro u konce, třesou se mi kolena, ale uvnitř jsem jistá a tělo zalévá blaho, ještě před tím než seskočím na skálu.

Faith si to přeběhne on sight. Zbytek odpoledne patří Jeleně, která má svou nejdelší hajlajnu 35 m, takže bojuje o osobák. Ovšem za zhoršených podmínek, protože ví, že nesmí jít úplně na svůj max. Lajnu musí vždy chytit, neb případný pád do odsedky by mohl ohrozit její děťátko. Je to těžké, ale Jelena je hustá, dává několik pokusů za půlku.

K večeru si to s Faith ještě pochodíme a pojmenujeme lajnu "Holčičky na provázku" (40 long/20 high). Lajnu necháváme do druhého dne. Jsme unavení, ale štastní.

V neděli vstáváme opět brzy. Čeká nás poslední náročný den. Ráno Jelena ještě zkouší Holčičky na provázku. Faith s Tomášem a Honzou lezou navrtat Únorovou. Kwjet s Vojtou vytáhnou fix na Ocún. V poledne je navrtáno a můžeme začít kotvit. Jelena začíná cítit tlak protože na šedesátku musíme použít lajnu ze čtyřicítky. Snaží se nás nezdržovat a rychle to přejít. Rozejde se, klepanec v třetině ustojí a pokračuje, za půlkou znejistí, pár váhavých kroků. Padá, chytá lajnu, ale ta jí vyklouzne a končí v odsedce. Není to žádný drastický pád, spíš se do té odsedky sesunula, než že by do ní řachla, ale je na sebe hrozně naštvaná a je jí to líto, cítí se nezodpovědně, brečí. Nemůžeme jí nijak pomoct, jen doufáme, že všechno bude v pohodě. Sundáváme lajnu a přetahujeme jí na šedesátku.

Jsme s Faith na Únorové, kluci jsou na Ocúnu, Jelena je vyčerpaná a spí. V sedm je lajna napnutá, je nádherná, exponovaná a dlouhá. Faith na to jde první. Dvakrát to rozejde a spadne (poprvé za celý týden). Napotřetí posbírá všechnu odvahu a pustí se do toho. Jde pomalu a na její vyrovnaný styl dost máchá rukama a zhluboka dýchá. V třetině se poprvé ozve: "Come on Faith!" a pak každý čtvrtý pátý krok: "Come on Faith!" "Keep walking!" "No,no,no come on Faith". Je to drama, ale Faith se nevzdává. Posledních pár kroků a už křičí radostí, směje se a něco jim na druhé straně povídá. Směr později pojmenuje "Shangri-la".

Řada je na mě, jsem nervní viděla jsem Faith, jak na tom bojovala. Šoupu se po lajně od skály a začínám se do toho směru zamilovávat. Vstávám, padám, vstávám, padám. Chybí mi hec. Vracím se vyčerpaná na skálu a usínám. Faith zatím rozchází pokus zpět. Tentokrát na sebe "Come on" nenechá dlouho čekat. Faith odfukuje čím dál intenzivněji a křičí na sebe čím dál hlasitěji. Ke konci už má úplně sucho v krku, křičet už radší nepřestává, přeskakuje jí hlas, ale její "Come on" jí zdárně dovedlo zpět. Je zpocená, štastná, úplně září. Vojta na ní, jestli by ještě nechtěla udělat pár kroků směrem k němu, že je perfektní světlo na focení. Bez okolků se vrací na své bojiště. Je úplně uvolněná a celou lajnu naprosto bez problémů a tiše přechází zpět k Vojtovi. Psychika je mocná.

foto by © Kletterkiddies

foto by © Kletterkiddies

Cítím, že dnes na to už nemám. Balím věci a chci slanit, jsem tak vyčerpaná, že necítím lano v rukách. Na koupák sotva dojdu chci jen spát. Ale je to poslední večer, takže párty.

Na šedesátku jde nejdřív Kwjet. Jeho chůze mi zrovna nepřidá. Je vidět, že to není selanka. Ztěžka oddychuje, hodně mává rukama a jde pomalu, ale přejde to tam i zpět a s radostným pohvizdováním se utíká schovat do stínu. Už nebude chodit nikdo jiný než já. Dám pět pokusů, žádný zázrak, ale jednou už jsem ucítila, že to půjde. Hrozně moc to chci rozejít, nezáleží mi na tom, jestli to přejdu, chci do toho dát jen to nejlepší. Po odpočinku dalších pár pokusů. A najednou se to zlomí, někde ve mě se zažehne ten pravý plamen. Pozornost spadne z hlavy do břicha, nemyslím, jen cítím a jdu. Pak se pozornost vytratí i z břicha a najednou je okolo mě nekonečný, měkký prostor. Všechno je v harmonii a já jsem její součástí. Mé tělo stále jde, cítím se tak jistě, tak klidně, jako by v tu chvíli nebylo nic přirozenějšího než kráčet vzduchem. Procitnu kousek před koncem. Skála je ode mě asi osm metrů. Nevěřícně na to koukám a napadne mě "Ty jo, já to snad přejdu?", rozklepou se mi kolena, pozornost se naleje zpět do hlavy. Snažim se utišit vír myšlenek, ale nestíhám to, padám. Čapu lajnu a křičím, ventiluji všechno ven. Jsem štasná. Ještě teď (dva týdny po) cítím v sobě ten plamen.

Končíme, sundáváme lajnu, balíme a opouštíme krásný svérázný Český ráj.

Na závěr chci poděkovat Kletterkiddies, nejen za zdokumentování, ale za obětavost, nadšení, podporu a za srandu, která s nimi fakt je. Děkuji Tomášovi (Rambovi), Kwjetovi a Markovi za jejich ochotu, bez nich by na Sahaře těžko vznikly obě lajny. Děkuji za podporu značkám Husky, Deuter, Rock Empire, Equilibrium slackliners a Wild Roses. A ze všeho nejvíc jsem vděčná za holky, a za to co jsem s nimi prožila. Jsme každá z jiné země, každá máme jiné sny, ale uvnitř jsme kovány ze stejné hmoty.

Spirála, jako start 10 dní s G4G

od Dannyho

Toto http://vimeo.com/43792017 je výsledek jednoho odpoledne s Jelenou Schardi a nádherné poctivé filmové práce Kletter Kiddies. Hajlajna je to sice kratičká a nizoučká, ale jako start holčičího deštivýho projektu v Českým Ráji to docela jde:) navíc na krátkejch hajlajnách se může člověk alespoň pořádně vyblbnout.

Malé zastavení v loňském podzimu

photo by Duša

Tady je krásné video z podzimního fesťáku na hradu Kost, které vyrobil Sebastian Lukaszuk, šikovný polský animátor.
http://vimeo.com/38015977
Děkuju mu za to:D

L'highlines des Corconnes

Co je to ksakru za nadpis?

Joo to je francouzština a čte se to „lajlajn de korkon“, bystrýho čtenáře napadne, že Corconne bude asi ve Francii, a je tomu tak. Leží na jihu, kousek od Montpellier. A maj tam skály, výkonný vrtačky a chuť tahat hajlany. No uznejte, že to jsou dost pádné důvody k tomu koupit letenky a zatáhnout školu.

Tak vezmem to zleva: šikovná gymnastka na 26tce, Thomas mlčenlivý, usměvavý a s opravdovým zápalem krosí pajdu a vzadu máme Juliena, jak se prochází po pětašedině. Jediné, co nevidíte, je ten studený nárazový vítr.

Ne, pravda je taková, že jsme vůbec netušili, kam přesně pojedeme. Jelena nás někdy v lednu pozvala k nim do Francie, buď na lyžovačku nebo na hajlajny. Volba byla jasná (Kwjet ani já nejsme žádní hvězdní lyžaři...)

Naše lednové rozhodnutí trochu zkomplikovala únorová studená fronta, která zajistila nevídané podmínky jak pro lyžování, tak pro hajlajny.

Před pokusem (nebo možná po pokusu) na padině. Moonwalk je neuvěřitelně příjemná lajna. Ubrala tak deset metrů délky (vítr a zima je bohužel zas přidali zpět).

První den jsme v pěti lidech napli pade a šestadvácu, obojí si pochodil jen Thomas s Julienem a krapet se u toho zapotili. Nu někdy si člověk může furt do kolečka říkat, ten vítr mě nesfoukne, ten vítr mě nesfoukne a on přece sfoukne.

Jelena na padesátce.

Přespali jsme pak u takový správně hippízácký rodinky. Měli 4 děti, v garáži bouldrovku a napnutou tricklajnu a balili jedno za druhým. Večeře s nimi byla neuvěřitelně roztomilá, sešlo se tam asi 12 lidí (děti pro jistotu někam zmizly). Všichni mluvili francouzsky, teda krom mě, já jsme jen trochu rozuměla, smáli se a jedli neuvěřitelně dlouze a vydatně. A když se pak sklidilo ze stolu, přinesli eště sýry s bagetama. Vmáčkla jsem do sebe jeden menší trojuhelníček, ale následující sladkou tečku jsem fakt už vzdala.

Co bylo dál? Kdy se na scéně objeví Kwjet? A co prozradit něco o spaceline?
Jasný, jasný všechno bude :D doufejme, že brzy, jenže víte jak, oteplilo se a správnej lajner prostě nemůže zůstat doma a psát články.


Den na to, v sobotu, se do Corconne sjelo početné hajlajnerstvo. Natáhla se eště 65, 35 a 13. Vítr vál o něco slaběji a stabilněji, ale žádná sláva to nebyla a snad se i trochu ochladilo. Přesto mě bavilo pobíhat po místních skalách, pomáhat s taháním, zkoušet lajny a užívat si atmosféry. Navíc ten den už lajny pouštěli:) Dokonce jsme na nich zdomáckněly tak, že jsme se s Jelenou pustily do trikování. Trik jsme asi neustály ani jeden, ale myslím, že jsme všechny dobře pobavily.

Vincent a gymnastka

Julien a Thomas byli na lajně imrvére. Ti co teprve s hajlajna začínají, posedávali na šutrech a moc se jim do toho nechtělo (no všude je to stejný) zářnou vyjímkou byla gymnastka, která oplívala neuvěřitelnou sílou a vytrvalostí. Na hajlajně byla ten den několikrát a to tím stylem, že vstala udělala několik kroků nebo taky ne, následoval pád, nadávky, smích, výmyk a další pokus.

Jo to jsem já na 26 a fotil to Vincent

Co se ale francouzům musí nechat, že umí být tiší. I přes to že tam bylo asi 20 lidí, byl klid, nikdo nehulákal, nikdo hlasitě nepovzbuzoval, supr prostředí.
Večer jsme se přesunuli zase k tý hippí rodince. Tentokrát nás tam večeřelo ještě víc, muselo se srazit několik stolů, brambory se podávaly v lavoru a maso se grilovalo na několik dávek.

Jupííí Kwítko dorazil

V neděli jsme jeli opět do Corconne, tentokrát už naposled. Holky si vzali do skal tahací harmoniky, vyhrávaly francouzské melodie, udělalo se pěkně a přijel Kwjet. Byl krapet unavený z dlouhé cesty, ale to by nebyl Kwjet aby si nepochodil:) I já si pochodila, 26, 13 a 35.
Odpoledne jsme to všechno sundali, žádný stresy, ale stihli jsme to pěkně za světla. Rozloučili jsme se a jeli přespat k Julienově ségře.